Herečka a dabérka Hana Igonda Ševčíková je již řadu let tváří kosmetické značky ETANI (www.etani.cz), účastní se různých akcí a vždy nám s radostí poskytuje rozhovory. Nyní jsme se rozhodli, že se jí nebudeme ptát na kosmetiku, ale zeptáme se na mnohem intimnější téma – TĚHOTENSTVÍ V POZDNÍM VĚKU. Hanka odpovídala nesmírně otevřeně a upřímně. Je si vědoma, že její názory se nemusejí líbit každé ženě, proto to berte s nadhledem a zkuste si třeba samy odpovědět na některé z kladených otázek.

Celý tým otehotnet.cz dal dohromady na Hanku snad 30 otázek týkající se otěhotnění, plodnosti, porodu, mateřství i manželství. Vyzbrojena dotazy a s nadšením sobě vlastním jsem vyrazila do kavárny na Andělu, kde jsme se měli sejít a udělat rozhovor u šálku kávy. Byl začátek dubna, venku byl krásný aprílový den, sedli jsme si na terasu a s diktafonem v ruce spustili náš rozhovor.

Jelikož se jedná o hodně emotivní téma plné svérázných názorů, které vedly ke kontroverzním dotazům, rozdělili jsme pro vás rozhovor na dvě části. Ta první část se týká, jak již v úvodu zmiňujeme, tématu „těhotenství v pozdním věku“. Druhý díl rozhovoru pro vás chystáme na Den matek (14.5.) a Hanka v něm prozradí, jaký je její názor na účast partnera u porodu, jak vnímala porod ona a proč je pro ní důležité manželství ve vztahu k dětem.

Herečka Hana Ševčíková se narodila 20. února 1970 v Praze. Od roku 1990 do roku 2015 byla herečkou Národního divadla, v němž ztvárnila bezpočet rolí. Každý si ji nejvíce spojuje s dospělou Mařenkou z Arabely nebo jako Kláru Peškovou ze seriálu Ulice. Hana je ale nejen skvělá herečka, ale i dabérka. Její hlas se neodmyslitelně pojí s herečkou Drew Barrymore a desítkami dalších hollywoodských hvězd. Hana je v soukromí neuvěřitelně energická žena plná optimismu. V roce 2005 se provdala za slovenského herce Marka Igondu, s nímž má nejen 10 letou dceru Máriu Anetu, ale také šťastné manželství.

Kdy jsi se rozhodla mít dítě?

V podstatě takový největší impulz bylo, když jsem se potkala s manželem. Tenkrát jsem poprvé pocítila, ve svých 30 letech, že to bude otec mých dětí. A to díky tomu, jak se choval ke mně, ke svým rodičům, k mojí rodině, tím jak vystupoval, jak dokázal zaštítit sebe i mě, to všechno mě vedlo k přesvědčení, že on je ideální otec pro mé děti. Ale věděla jsem vždy dopředu rozumově, že budu mít nejdřív dětský pokojíček a až potom dítě. Nechtěla jsem mít dítě s kompromisy, chtěla jsem to mít připravené.

Po jak dlouhé době jste se od seznámení rozhodli mít dítě?

Sedm let poté. Ale je pravda, že mě v tom pán Bůh podržel, protože ve chvíli, kdy jsme měli byt pro rodinu skoro hotový, já jsem otěhotněla. Ale říkám si, že kdybych nepotkala toho správného parťáka pro život, Marka, tak dítě nikdy nemám nebo třeba ani nemohu mít. Vždyť bych tomu dítěti nebyla schopna dát to základní – otce.

Proč chce žena dítě? Slovy Hany Ševčíkové…
Každá žena by se měla zamyslet, jestli to dítě chce kvůli sobě nebo kvůli tomu dítěti. Co je opravdu ta pravá upřímná pohnutka, která ji vede k tomu, pořídit si dítě? Je to proto, že jí je 37, nemá dítě, ale má pocit, že už ho mít musí, protože je nejvyšší čas? Nebo to dítě chce proto, že má partnera, kterému by stálo za to dát pokračování?

 

Měla jsi s početím problém nebo to šlo samo?

Šlo to samo, ale já mám pocit, že to bylo i tím, jak jsem to měla v hlavě srovnané a určitě jsem měla velikánské štěstí. Protože je pravda, že většina lidí okolo mě jenom strašila. Mám pocit, že když ženě nastane ten věk, když už ostatní mají pocit, že už by měla mít dítě, tak jí to opravdu dávají pociťovat a je to někdy opravdu nepříjemné. A já se vůbec nedivím, že některé ženy nejsou vůbec schopné otěhotnět, protože se díky okolí dostanou do obrovského stresu.

Otěhotněla jsem v 36 a rodila v 37, tak mě v podstatě každý, kromě mého gynekologa, který je skvělý, v podstatě stále strašil, že jsem už na dítě stará, že je pozdě, že budu mít různý problémy. Vím, že to mysleli dobře, ale to nechcete poslouchat. Ale něco ve mně, asi intuice nebo jak bych to nazvala, vědělo, že je to všechno správně, že takto to chci a má to tak být. A jsem ráda, že jsem otěhotněla až v 36. Teď bude naší Marušce 10 let a zatím na tom shledávám jen pozitivní věci, že jsem byla uvědomělá matka. A vůbec nejsem úzkostlivá, ba naopak. Víc úzkostlivý je manžel a to je mladší než já.

Jak jsi chtěla rodit? Uvažovala jsi o císařském řezu?

Ne, já to vnímala tak, že když nebude žádný problém, tak nic jiného než přirozený porod v nemocnici v porodnici nechci. Protože se může stát cokoli, co člověk neovlivní a za ten risk by mi to prostě nestálo. A ať si to dítě přirozeně řekne, kdy chce přijít na svět, protože to dítě zažívá daleko větší stres a bolest a daleko větší utrpení při porodu, než já jako matka. A tohle když si uvědomíš a je ti 37, tak víš, že jde o to dítě a ne o tebe!

Chodila jsi na předporodní kurzy?

Nechodila. A ženám bych spíš doporučila, ať za ty peníze, které by daly za kurz, koupí pleny. Podle mě je v tomhle ta nevědomost prvorodičky naprosto úžasná, protože porod je strašně přirozená věc. Vždyť ženy uměly rodit vždy, dřív neměly žádné kurzy ani monitory a rodilo se. Neříkám, že se často nestane nějaká komplikace, ano, ale dnes je ta věda na takové úrovni, že i ty děti i ty matky při složitých komplikovaných porodech přežijí.

Ale nikdo tě nepřipraví na to, jaký bude ten tvůj porod. Každý porod je naprosto individuální, originální ale ve finále stejný. A je jen o té matce, o dítěti a partnerovi. Já jsem začala rodit a já jsem přesně věděla, co mám dělat. Já jsem věřila, že to celé bude perfektní a ono to taky perfektní bylo!

Jak jsi se připravovala na život s dítětem?

Věděla jsem, že mám 9 měsíců na to, než přijde Maruška na svět. Že si načančám pokojíček, vyberu si kočárek, prostě jsem si to užívala. A do poslední chvíle jsem pracovala a i poté, co jsem porodila, jsem jak to bylo jen možné, šla na pár hodin do práce. Nechtěla jsem být ta matka, co řeší počet plenek za den, co sedí u počítače a kouká na diskuze, jak mám kojit. Já jsem kojila tak, jak to chtěla moje dcera, ne jak mi to řekl doktor nebo někdo jiný. A taky jsme nikdy, protože jsme to všechno dělali podle Marušky, neměli žádný problém. V noci mi spala osm hodin, přes den jedla třeba po hodině, ale byla naprosto v klidu. A zase se budu opakovat, ale myslím, že to bylo i tím, že jsme oba byli už starší, zkušenější lidi a měli to v životě a v pohledu na výchovu postavené trošku jinak. Že jsme se nechali učit tou Maruškou, jak má rodič vypadat. Nikdy jsem se nezabývala tím, jak často se má kojit a podobně.

Co bys poradila našim zákaznicím, které jsou v podobném věku, jako ty jsi tenkrát byla a snaží se marně o miminko a propadají tomu pocitu, kdy už je asi úplně pozdě, že už to vůbec nepůjde?

Ať vnímají jen sebe, vlastní tělo a partnera. A když někdo další začne řešit ten jejich stav, ať vypnou. Ať si přemýšlí o tom, co si vysadí na záhonku. Protože do toho, kdy se žena rozhodne mít dítě, nikomu nic není, kromě blízké rodiny, a nikdo nemá právo ji strašit. Já nikdy nezapomenu, kolik lidí mě opakovaně upozorňovali na negativa aminocentézy. Že je to nebezpečné, že to může vyvolat kontrakce a můžeš předčasně porodit. Nikdy, ani na minutu, jsem si to nemyslela. A nikdy jsem se tím nenechala ovlivnit, ale asi i díky tomu, že mi už nebylo 22, ale 37 a měla jsem k tomu skvělého partnera, o kterého jsem se mohla opřít.

Já jsem se na aminocentézu v podstatě těšila! Těšila jsem se, že chvíli budu se svým dítětem ve 4. měsíci, uvidím ho na velké obrazovce, budu počítat jeho prstíčky, uvidím jeho hlavičku, ručičky, nožičky, bříško. A taky to tak bylo! Já si vůbec do dneška nepamatuji, kdy mě píchli. Já byla v takové euforii, že něco tak krásného, to naše dítě, mám v sobě.